wz

Téměř osudný kámen na Salze

uveřejněno dne: 19.9.2007

popisované řeky: Salza

 

zpět

 

     Za krásného počasí a malé vody jsme se vypravili s DRONTE na víkend na Salze. Před časem jsme s manželkou absolvovali pár zájezdů s jinou, nejmenovanou vodáckou cestovkou. Proti nim bylo zajištění celé akce ze strany DRONTE o celé světelné roky vyšší. Na dvacet "klientů" byli čtyři instruktoři, kteří si nás rozdělili do skupin. Každý instruktor měl svou partu. Mě překvapil nejen počet instruktorů, ale například i povinnost sportovního připojištění a jeho kontrola před odjezdem. Začátečníkům na nafukovacích deblovkách vedoucí zájezdu, Míša, před vyplutím zkontrolovala i to, jak mají utažené plovací vesty a přilby. Na vodě se potom instruktoři snažili své svěřence něco naučit a nutili je zastavit snad v každém vracáku a cvičit a cvičit.

 

     Na poslední chvíli jsem zkoušel vzít s sebou ještě další kamarády s tím, že řeka to není těžká. Navíc bylo málo vody - cca 130 cm na vodočtu ve Wildalpenu. Na nafukovadlech to za daného stavu přece sjede každý, kdo jel třeba Vltavu nebo Sázavu z Týnce do Pikovic. Přinejhorším si někde kousek zaplave, ale rozhodně to není žádná divočina. Myslím, že kdo tuhle krásnou řeku jel, mi může dát za pravdu stejně jako článek Salza i za nízkého stavu na Raft.cz.

 

     K maléru, který mě přiměl sepsat tohle memento, došlo krátce před koncem plavby. Bylo to už za všemi těžšími místy, dole pod soutěskou. Řeka se zde rozšíří a vodácká čeládka ví, že do kempu zbývají poslední dva nebo tři kilometry. Míša najížděla cestu své skupině nafukovaček a jako pod každou peřejkou, i tady zastavila a kontrolovala, jak si její ovečky vedou. Nebylo to zvlášť zajímavé místo. Uprostřed široké řeky byl kámen, který vyčníval nad hladinu a dal se pohodlně objet z obou stran. Dvě lodě ho minuly, ale poslední posádka na něj najela bokem. Byli to dva chlapi, kterým ovládání lodi nedělalo žádný problém. Dali správně náklon k překážce, aby je nepřevrátil proud a mohli se zkusit na nějakou stranu sešoupnout. Možná dali náklon moc velký. Zkrátka se jim podařilo zvrhnout se po proudu směrem ke kameni. Proud namáčkl loď na kámen a ta se kolem něj omotala. Špička na jednu, záď na druhou stranu. To už Míša stála ve vracáku o pár metrů níž. Jakmile viděla, že z lodi vypadl jen háček rozeběhla se ihned nahoru. Bez zaváhání přeplavala doprostřed řeky k uvízlé lodi a potopila se, aby pomohla ven kormidelníkovi.

 

     Ve chvíli, kdy se převrátili, padnul Jirka dozadu, takže pod vodou se ocitnul v pozici, kdy nohy měl pod sedačkou, kolena zaklesnutá v popruzích a tělem si vlastně ležel na patách. Potom ho i s lodí proud přitiskl na kámen a neměl šanci se vyprostit. Voda, obtékající balvan, z něho při pokusech o uvolnění servala vestu a prakticky mu sundala i těsnou vodáckou bundu.

 

     Zatím co Míša stále pod vodou bojovala s časem, povedlo se hákovi dostat se proti proudu nad loď a zkoušel ji uvolnit a na nějakou stranu stáhnout z kamene. Naštěstí Mates je pořádný kus chlapa a s lodí se mu podařilo nakonec pohnout. Míša není zvyklá se vzdávat a tak přetahovanou s proudem vyhráli společnými silami a vytáhli zaklíněného kamaráda ven. Nedýchal a ani neměl hmatný tep. Kdyby ho Míša pevně nedržela, šlo by bezvládné tělo bez plovací vesty ihned ke dnu. Chvíli trvalo, než se jim podařilo dostat se alespoň na mělčinu, kde mu Míša začala s první pomocí a háček ho dál táhnul ke břehu, kde pak oba pokračovali v oživování. Po chvíli, kdy mu dávali umělé dýchání a masáž srdce, naskočil. Za dalších několik okamžiků se probral a i když kašlal a těžce lapal po dechu, byl plně při vědomí.

 

     I když to celé trvalo jen několik minut, zastavilo tam pár raftů. Kdosi z mobilu zavolal na první pomoc. Někdo podal hliníkovou fólii, aby do ní zachráněného zabalili, než přiletí vrtulník. V údolí už byl stín a chladno. To všechno bylo fajn. Ale v první okamžik se nenašel nikdo další, kdo by skočil do řeky a šel pomoct Míše dotáhnout bezvládné tělo ke břehu. K poskytování první pomoci se taky nikdo z přihlížejících neměl. A dokonce nikdo nešel ani pomoct odnést Jirku na břeh, když začal sám dýchat. Ostatní klienti, kteří jeli s Míšou, by určitě pomohli. Zůstali ale na druhém břehu a měli od ní povel "nehýbat se z místa". Od posádek raftů se asi také nedalo očekávat o moc víc. Šlo o komerční výpravy a posádky tvořili také nepříliš zkušení vodáci. Zarážející je však, že se záchranou nepomohli ani guidové těchto raftů. Pak zbývalo jen počkat na vrtulník. Nejprve jen přeletěl, otočil se, a potom už slanili záchranáři. Zkontrolovali životní funkce, uvázali Jirku do lehátka a odfrčeli s ním do oblak.

 

     Dalo by se říct: "Dobře to dopadlo, jedeme dál." Tak jednoduché to není. Jirka, podle mě, žije jen proto, že s námi byla právě Míša.

     Tímhle článkem jsem se chtěl podělit o zkušenost, že i voda, kde jsme jezdili s tím, že "tam se nic nemůže stát, maximálně si zaplaveš", umí zabíjet. I když organizátor udělá všechno správně, může přijít malér. Pak záleží jen na tom, jestli poblíž bude někdo, kdo bude umět, a včas správně pomůže. Přesně jako to dokázala Míša. Od tohoto víkendu si na vodě budu daleko líp hlídat kamarády a příští rok se hlásím na kurz záchrany na divoké vodě. Všem, kdo občas jezdí, to radím taky.

 

Ondra

 

Zdroj: http://www.raft.cz/clanek.aspx?ID_clanku=816