wz

Svinskej Potlach

 zpět

     Přesto, že jsem jezdil na vandry převážně sám, znal jsem plno kamarádů trempů, sedával s nimi u ohně, poznával je ve vlaku a sem tam jezdil na jejich pozvání na potlachy. Zvadla mi chodila poštou neustále, stejně jako péefka, ale obrazit všechny akce prostě nebylo v lidských silách. Proto jsem na potlachy jezdil jen čtyřikrát do roka, vždy na jeden v jedno roční období. Ten u Kynšperka byl zimní. Údolí, kde se měl konat bylo asi 9 km od nádraží a byla to bezvadná procházka klidnou zimní krajinou. Po cestě jsem pozoroval stáda vysoké zvěře, hledající pod sněhem něco k snědku, kochal se spící přírodou, bavil se sledováním stop zajíce a lišky, abych věděl, jestli zajda lišku přechytračil a cesta pěkně ubíhala. Nikdy jsem v údolí této trempské osady nebyl a tak není divu, že jsem byl nemile překvapen, když jsem došel na mýtinu, která byla totálně rozrytá, nikde žádný oheň, stan, bivak, ani přístřešek, jen pod stromy všude kolem rozházeno spousta papírů, konzerv, báglů, usáren, teletin, žracáků, spacáků, smotaných dek a kytar. Co se tady proboha stalo? Lidi nikde a les jak po přepadu Siouxů. Žádný pořádný trempík po sobě nezanechá takový bordel, to se táhnu na potlach pěknejch čuňáků. Kdybych to věděl, jedu si povídat s veverkama někam jinam. To já bych si určitě všechno pěkně uložil, uzdu dal do sucha, aby mi nenavlhnul spacák, somračku s jídlem pověsil na větev, připravil si bivak a........... 

     " Bacháááááááá, už jsou zase tadýýýý!!!!!! ", ozvalo se najednou z větví nade mnou. " Zdrhej kámo, máš ho za prdelí....." 

     Zahodil jsem usárnu, žracák i kytaru bez nějakého spořádaného ukládání právě tak však, abych měl zadek z dosahu kňoura. 

     " Mrchy jedny štětinatý, čekaj tady na každýho, kdo de kolem. Právě si se stal dalším nedobrovolným sponzorem těch sviní nenažranejch. Vítej ve spolku....", ozval se opět známý hlas, který mě prve varoval. Mrknul jsem na větve na sebou a uviděl tam dva trempíky pohodlně rozcapené v koruně borovice. Dole pod stromem zatím parta asi dvaceti divočáků cupovala mojí výbavu a z chlebníku lítaly cucky, jak hodovali na mých zásobách. 

     " Ahoj ", odvrátil jsem raději opět zrak k těm nahoře a zamáčkl slzu, " jak jste tady dlouho??? "." My jen chvíli, ale támhleti sou tu prej už přes hodinu a nejdýl asi ten kluk na jedli...." 

     Teprve nyní jsem se rozhlédl a uviděl na okolních stromech  dalších osm lidí. Navzájem jsme se představili, až přišla na toho na jedli. Byl to snědý kluk, dlouhé černé vlasy, vysoký, atletická postava, hezký obličej s vzezřením indiána. Bylo vidět, že se na stromě už zabydlel. Z větví měl udělané lůžko na kterém se rozvaloval a něco si vyřezával. 

     " Hej, a tobě říkaj jak??", zavolal jsem na něj. 

     " Jediný, co sme z něj dostali bylo, že mu říkaj Pírko. Je tu prej od šesti od rána a řekl jen dvě věty ", ozval se můj spolustromovník. 

     Když jsem si uvědomil, že může být něco kolem poledního, ani jsem se nedivil, že je Pírko nemluvný. O tom, že mu to dokáže pěkně kecat, jsem se měl možnost přesvědčit v průběhu několika následujících let, kdy jsme spolu provandrovali kde co. Jezdil zatím sám, jako já a neměl potřebu se s někým vybavovat a tak si hověl na svém lůžku ve větvích zdánlivě bez zájmu o okolí. 

     " Proč ste neslezli, vždyť tu ty čuňáci nebyli, když jsem přišel ", zeptal jsem se směrem nahoru.

     " Sou tady pořád, kámo, jen udělaj prostor pro novou oběť. Když někdo z nás zkusil slízt, byli hned zase tady. Vodejdou jenom támhle kus na kraj lesa a nechaj jednoho čuňáka šmírovat. Sou vychcaný jak mraky. Támhle "smrkouni" už sou na třetím stromě, uběhli vždycky jenom dva metry, než tu bylo stádo znova. " 

     Dozvěděl jsem se zajímavou informaci o tom, že se naše sešlost dělí na "smrkouny", "borovičáky" a "jedlouna" ; ten měl strom sám pro sebe, ale nikdo neznal řešení, jak se odsud dostat. 

     " Oni se unavěj...", ozvalo se zabručení od jedle, ale Pírko si to zabrblal spíš pro sebe, než aby to vypadalo, že se zapojil do diskuze. Měl jsem nutkání slézt ze stromu, ale když jsem uviděl na kraji lesa hlídkujícího divočáka s potutelným úsměvem pod zásuvkou, vzdal jsem to. 

     " Héj, indiáne, co to tam pořád vyřezáváš? ", zavolal jsem směrem k jedli a snažil se tak zapojit Pírka do debaty. " Oštěp...", zabručel jednoduše a dál šmrdlal klacek. Myslel jsem, že si ze mě utahuje, ale nikdy by mě nenapadlo, jak tenhle nemluva myslí daleko víc dopředu, než kdokoliv z nás. Dalšími otázkami už se nehodlal zabývat a tak jsme se my ostatní jali pořádat potlach ve větvích. Dělaly se soutěže, zpívalo se, vyprávělo, vtipkovalo. Po třech hodinách si někdo všimnul, že stádo prasat mizí přes mýtinu směrem do protějšího lesa a tak jsme fofrem seskočili ze stromů, popadli zbytky svých věcí a po pěšině se vzdalovali od místa potupy. Zhruba po pěti minutách se ozval za námi příšerný řev a když jsme se ohlédli, spatřili jsme bágly létající vzduchem a partu trempů, mizejících ve větvích. 

     " Nastupuje odpolední směna.........", prohlásil lakonicky Pírko.

     Po dvou kilometrech jsme dorazili do údolí, kde stály sruby, uprostřed hořel táborák a přivítalo nás několik kamarádů, kteří potlach připravovali. Po úvodním vyprávění zážitků s divočáky nám najednou došlo, že vlastně všechny naše zásoby jídla zrekvírovala prasata a my nemáme do neděle co jíst. Osadníci vyštrachali ze srubů pár starých konzerv, ale na každého vyšla tak jedna, což bylo na následující dva dny hodně málo. Pohoštění ve formě guláše mělo být i pro všechny ostatní, kteří ještě dorazí a tak se potlach začal jevit dost černě. 

     Do této ponuré nálady se objevil Pírko.

     " Já vás zvu....", prohodil jen tak mimochodem a hodil mezi nás divočáka, ze kterého trčel jeho oštěp.

     Teď teprve mi došlo, že ten kluk už na stromě věděl, že nebude co jíst a připravoval se na to, že to těm prasatům vrátí.

     " Sežral mi moje žrádlo, já sežeru jeho," uculil se na mě.

     " Seš si jistej, že je to ten divočák, co ti vybílil žracák? Připadá mi nějakej menší," vrátil jsem mu úsměv.

     " Ne, je to jeho brácha. Chci aby ten kanec byl stejně nasranej jako já, když jsem musel trčet na tý větvi........."

  

     Camel Hoodman

 

 

Zdroj: http://kamaraditaborovehoohne.wz.cz/sp.htm