wz

První voda

  zpět

     Úplně první voda, na kterou jsem se dostal, byl vlastně putovní vodácký tábor v gumových člunech na Vltavě, když mi bylo 10 let. Ale první vodu, kterou jsem sjížděl jako trempík na vlastní triko,jsem si okoštoval na voru s kamarády v šestnácti letech. 

     Byl to jeden z těch bláznivých nápadů, když už nevíte, jak zpestřit vandr. Byli jsme na týdenním putování, když druhý den ráno u řeky padl návrh přesouvat se po vodě. Svázali jsme kulatiny a protože by nás všechny neunesl, udělali jsme dva vory přivázané k sobě. Byli jsme čtyři, místo pádel bidla a po pár hodinách nácviku nám to celkem šlo.Byl začátek dubna, ale sluníčko tak hřálo, že jsme vyrazili v kraťasech a tričkách. Voda byla ještě ledová a bylo jí hodně, neboť stále probíhalo tání sněhu v horách. Říčka byla dost divoká. Já píchal vlevo na přídi a napravo byl Bazo. 

     Baza jsem poznal během jedné divoké,letní bouřky. Promáčený až na kost jsem objevil trempský srub,přilepený ke skále. Vrazil jsem dovnitř. U stropu svítila petrolejka, v kamenném krbu praskal oheň, celým srubem voněla nějaká bašta a na palandě u zdi se spokojeně někdo vyvaloval.

     "Ahoj, můžu se osušit a ohřát?" Zahájil jsem debatu. Navzájem jsme se představili a já zjistil, že Bazo do srubu taky zapadnul kvůli bouřce. 

     "Hadry si dej ke krbu a flákni sebou na pryčnu. Dřeva je dost a ta bouřka bude asi dlouhá. V rohu na polici mají cancák, já už ho četl a podle zápisů musí bejt tahle bouda už pěkně stará. Konzervy z polic ani nevytahuj, byly prošlý už za druhý světový, takže jestli máš hlad a nechce se ti vařit z vlastního, na stole je kotlík s gulášem, já už nebudu." 

     Bazo shrnul všechny informace do jednoho monologu, přičemž nožem hobloval klády, tvořící stěnu srubu a neustále něco s chutí přežvykoval.Převlékl jsem se, věci dal sušit k ohni, ohřál si jeho guláš a s chutí se do něj pustil. Byl vynikající a mizel ve mě jako lodě v Bermudském trojúhelníku. 

     "Co to tam pořád šťouráš?" Zeptal jsem se Baza mezi jednotlivými sousty. "Mají tady na stěnách vynikající houby," odpověděl s plnou pusou a já si teprve teď všimnul, že to co žvýká, odlupuje ze stěny. "Vždyť je to plíseň na dřevě, ne? Jak to můžeš jíst?" "Každá houba je vlastně plíseň, ale tohle je jedlá a moc dobrá plíseň, chceš ochutnat?" Snažil se mě přesvědčit a dál pucoval systematicky stěnu. 

     "Ne, díky," zhrozil jsem se, "v životě bych něco takovýho nedal do huby." Dojedl jsem guláš a spokojeně se rozvalil na dolní pryčně naproti. "Fakt si nedáš jednu suchou houbičku?" "Ne, asi bych to nepolknul a navíc houby nejím," ošklíbl jsem se. "To se divím, tady se ofrňuješ a guláš v tobě jen zahučel. A to sem ho dělalt týhle plísně, jak ty říkáš". Vyvalil jsem oči a ještě dlouho nevěřil tomu, že něco, co chutná jako jemné masíčko, mohla být původně plíseň ze zdi. Bazo se pak tlemil ještě hodinu. 

     Následující roky jsem se snažil od něj naučit něco o jedlých rostlinách a jejich přípravě. Bohužel, ať se snažil sebevíc,vždycky jsem místo jedlých kořínků přinesl nějaký jedovatý sajrajt. Abych nás neotrávil, raději jsem tedy už dál nepokoušel osud a z darů přírody nechal vařit jeho. Na zádi, vlevo za mnou, byl Bobr. Toho jsem znal už od dob, kdy jsme spolu učili pionýry trempovat a za propagaci skautingu nám byla zakázaná činnost s mládeží. Později mi zase obnovili pedagogické minimum a mohl jsem jezdit na tábory jako vedoucí. Po třech letech jsem ale opět letěl, když si nějaký funkcionář stěžoval, že se mu ratolest po návratu z tábora chlubila diplomy za splnění bobříků. A to jsem si s jejich malováním dal takovou práci. 

     Kamarád Bobr byl takový malý, kulatý, měl předkus a věřím tomu, že kdybych mu mrknul do kalhot, tak tam najdu placatej ocas. Pravidelně vyhrával soutěže ve falešném zpěvu a byl to šprýmař. Rád psal a jeho povídkami se bavili trempíci ze širokého okolí. Méně už ti, kteří byli ústředními postavami jeho příběhů, protože se vždy přičtení o sobě dozvěděli něco, co z nich v očích ostatních muselo zákonitě udělat dementa. V mém případě mi ve svých povídkách přisoudil roli milovníka, kterého pronásleduje korpulentní, dvoumetráková kamarádka. 

     Zatímco ostatní při předčítání u ohně řvali smíchy, já se pral s jezevcem o jeho noru, abych se měl kam zahrabat. Není se tedy co divit, že jeho osoba byla středem zájmu vtipálků z řad postižených povídkových hrdinů. Záhadným způsobem mu upadlo ucho u plecháče, když ho měl plný kafe, v bagru mu kdosi přes noc vyvrtal díru, stanová celta se podivně promastila zrovna v době, kdy byl největší slejvák a dost dlouho musel chodit v kongu, kde měl barvou na auta napsáno : Jsem kanec, chcete mě? Podobné nehody byly už tak časté, až bylo s podivem, že nepřestal jezdit. Ale psal dál. 

     Vpravo na zádi píchal bidlem poslední člen výpravy, Goliáš. Byl to takový drobeček, vysoký hodně přes dva metry, záda jako korba od Tatry,nohy dva mostní pilíře a ruce jako lžíce od bagru. Měl tak obrovské pazoury, že když si jednou zlomil malíček, říkali o něm kamarádi, že chtěl plácnout holku po zadku a zavadil při tom o pařez. Ale to byla určitě jenom hnusná pomluva. Fakt je, že tele v jeho náručí vypadalo jako palácový pinč. Když jsme si s ním chtěli popovídat, nutili jsme ho, aby při tom seděl. Měli jsme mindráky z toho, že mu mluvíme do poklopce. Když si uvědomím, že v té době byl ještě ve vývinu, nedokáži si představit futra, do kterých by se vešel. Stejně tak, jak byl veliký, měl i obrovské srdce. Kdo by si ale myslel, že to byl svalnatý trouba, šeredně by se spletl. Pálilo mu to stejně, jako čarodějnici na hranici. Dnes je z něj jaderný fyzik a nepřekvapilo by mě, kdyby těmi svými tlapami cpal palivové tyče do reaktoru sám. Stejně si myslím, že musel být nějak ozářený už jako děcko. 

     Tak v tomhle složení náhodně domluvených kamarádů jsme putovali na voru říčkou, která se pěkně svižně valila údolím mezi skalami. Vor jsme už po celodenní plavbě zvládali s bravurností starých dřevařů, obratně se vyhýbali překážkám a drželi se uprostřed proudu. První dvě noci jsme měli i štěstí na dobré tábořiště. Druhý den k večeru začalo sice silně pršet, přesto jsme se však rozhodli ráno v plavbě pokračovat. Pršelo stále víc a říčka se začala měnit v hučící živel.

     "To je jízda!!!" Řval nadšením Bobr. "To, co dneska ujedem, šlapali bysme pěšky tři dny." Po zastávce na oběd, kdy jsme se skoro hodinu snažili dostat ke břehu, rozvinula se debata o tom, zda pokračovat dál. Protože přestalo pršet a Bazo s Bobrem škemrali, že se chtějí ještě pořádně pohoupat, rozhodli jsme se znovu vyrazit po vodě dál. V tu chvíli začal náš boj se živlem. 

     Během hodiny se vor dostal do zběsilé, řvoucí masy vod, sevřené z obou stran skalami. Snažit se popohánět plavidlo bidly už nemělo žádný smysl a tak jsme je používali pouze k odrážení se od balvanů v cestě a jako kormidla na zadním voru. Už jsme si museli kleknout, protože každou chvilku někdo z nás ztrácel rovnováhu na zmítajících se kládách a hrozilo, že zahučí do vody.

     "Tohle nepřežijem," křičel celý bledý Bobr. "Přežili jsme tvoje zpívání, takže tohle je už brnkačka. Chtěl si se pohoupat, tak kušuj," spražil jsem ho přes rameno, ale sám jsem si už v báglu hledal papír a tužku na závěť. 

     Přelévaly se přes nás hektolitry vody, náš vor byl smýkán vlnami jako stéblo trávy a mlátil s námi, jako rozzuřený mustang. Chudák Goliáš asi dostal mořskou nemoc, protože potupně vrhal jednu šavli za druhou a řval, že na houpačky už v životě nevleze. Když začal vykřikovat, aby to někdo vypnul, byl očividně v posledním tažení a přestával vnímat realitu. Vypnout to nešlo. "Musíme se okamžitě dostat ke břehu," řval jsem na Baza, ale ten mě nevnímal. Ležel na břiše, držel se křečovitě oběma rukama provazů a cvakal zubama : "Já se budu pravidelně mejt, jen už mě nesprchujte tou ledovou vodou....." 

     Bylo vlastně jedno, jestli mě vnímá, protože stejně nebylo kde přistát. Po obou stranách říčky se tyčily hladké stěny skal. 

     "Vystřelte světlici!!" Blábolil v deliriu Goliáš. "Tak co, Bobr, užíváš si to? A bude hůř." Křičel jsem za sebe a třeštil oči na stěnu vodní tříště před námi, kde se vlny rozbíjely o balvany. Byl jsem tak vyděšený, že jsem už nerozeznal, zda se víc klepu strachy, zimou, nebo vztekem na ten blbej nápad s vorem v době tání. Museli jsme začít něco dělat. "Bobr, stoč to vlevo, Goliáši, odpíchni nás od toho balvanu....!!" Snažil jsem se alespoň trochu koordinovat nějakou činnost. "Jestli mluvíš na kluky, tak ti už za náma nějakou dobu nejsou, " prohlásil apaticky Bazo fialovými rty. 

     Přestože jsem byl promrzlý na kost, přeběhl mi mráz po zádech při pohledu na prázdné místo za námi. Druhý vor tam nebyl a kluci také ne. "Musíme zabrzdit a vrátit se pro ně," křičel na mě Bazo a překvapivě rychle se probral ze své letargie. "Zabrzdit?? Tohle nemá brzdy !!" Bazo přesto vstal a začal horečně bidlem plácat do vody. Při té hrůze jsem nestačil ani postřehnout, že už je tma. Postavil jsem se také a snažil se směrovat naše plavidlo blíž ke břehu. "Pozóóór, větev !!" Zakřičel jsem na poslední chvíli a plácnul sebou na vor. Když jsem se rozhlédl, Bazo byl fuč. 

     Bylo mi do breku. Sám, kolem tma a pěkně naštvaný živel. Ve svitu měsíce jsem viděl poslední šanci na záchranu v tom, že se pokusím přeskočit z voru na břeh, až se k němu trochu přiblížím. Příležitost se naskytla zanedlouho, když se vor řítil do zákrutu řeky. Připravil jsem se, ale vor se najednou začal stáčet. Bidlo jsem zahodil, bylo mi na nic, chytil jsem kytaru a pádlováním se snažil vor nasměrovat do lepšího proudu. Povedlo se a už jsem si to hučel přímo ke břehu v zatáčce. Připravil jsem se k mohutnému skoku, ale než jsem se stačil odrazit, vyřešila příroda za mě. Vor narazil na kámen, vymrštil mě obrovskou silou a já se rozplácnul s roztaženýma rukama na skále, jako nějaký obrovský šváb s usárnou na zádech. Tvář jsem měl sedřenou, jak jsem s ní hobloval mech, ale jinak nic zlámaného. Kousek dál, ve větvích, visela rozlámaná Zuzana, tak jsem svojí kytaře říkal. Vyšplhal jsem pracně na vrcholek skaliska a vracel se proti proudu, přičemž jsem napínal zrak dolů k rozbouřené vodě a hledal náznak přítomnosti svých kamarádů. Po nějaké době jsem vpravo za řídkým lesíkem zahlédl světla vesnice. Byl jsem vyčerpaný, podchlazený a dehydrovaný. Musel jsem najít nějaké teplé místo a možná i pomoc na záchranu kamarádů. Hospůdka byla hned na kraji dědiny a tak jsem do ní zapadnul. "Ty žiješ...??!!" Ozvalo se z rohu místnosti. Vyvalil jsem oči. Seděl tam rozjařený Goliáš s Bazem. "Vy koňové, vždyť já už přemejšlel, jaký moudra vám nechám vyrejt na skále nad řekou a vy si tu klidně chlastáte," začal jsem se vztekat, ale byl jsem šťastný, že jsou v pořádku. "Jak ses z toho dostal?" Ptal se Bazo.

     "Mě zachránila Zuzana," láskyplně jsem pohladil třísky z kytary, "a co vy?" "Měli jsme štěstí," začal Goliáš, "když sme se urvali, fláklo to s náma mezi větve u nějakýho mostíku. Vylezl sem hned jako veverka po pilíři a byl z toho venku. Pak sem pádil po proudu a snažil se vás dohnat. Nakonec sem narazil na tuhle hospodu. Musel sem si odfrknout a našel tu Baza." "Mě sundala větev," navázal na vyprávění Bazo," ale naštěstí jsem na ní zůstal viset za řemen od báglu, takže pak už brnkačka, dostat se na břeh. Tahle hospoda byla hned naproti, ale než jsem se stačil trochu ohřát, dorazil Goliáš s Bobrem." Teď mě teprve napadlo, že je nás nějak málo : "Kde je Bobr??" Smutně se na sebe podívali a Goliáš skoro s pláčem na krajíčku zlomeným hlasem : "Víš že toho nikdy moc nevydržel, byl takovej slabej......uložili sme ho vedle na sále.......Bobr je mrtvej."  

     Celý zdeptaný jsem šel do ztemnělého sálu, rozloučit se naposledy s kamarádem. Ležel na stole, přikrytý celtou. Nahnul jsem se k němu, abych ho sevřel v náručí. Ozvalo se mohutné říhnutí a do nosu mě praštil alkoholový puch. Bobr byl "totálně mrtvej".  

     Bobr je dnes šéfredaktorem prestižního časopisu, takže se nemusím bát, že by četl takovýhle slátaniny. Ale nějak jsem mu ty tehdejší povídky musel vrátit. 

     Celá tahle akce se udála strašně dávno, takže se vzpomínky vynořovaly hrozně pomalu a trvalo mi celej den, než jsem to dal dohromady, snad to tedy stálo za to. 

     Camel Hoodman

  

Zdroj: http://kamaraditaborovehoohne.wz.cz/prvni_voda.htm