wz

Podrobnosti k nehodě na Saalachu

uveřejněno dne: 16.7.2007

 zpět

     Rád bych navázal na článek „Dvě nehody u Salcburku“, protože jsem se náhodou ocitl přímo na místě resuscitace německého vodáka, který utonul dne 7. července 2007 krátce po dvanácté hodině na řece Saalach v blízkosti Loferu. Co konkrétně se stalo, víme už z článku Petra, který uvádí informace z rakouského tisku.

     Já bych se rád s Vámi podělil o svůj subjektivní zážitek z místa neúspěšné resuscitace a o tom, co jsem si krátce po odletu rakouských záchranářů s mrtvým tělem vodáka ze Stuttgartu uvědomil.

     Jak už jsem řekl, na Saalachu jsem ocitl úplnou náhodou. Ještě v pátek ráno jsem si myslel, že pojedeme s bráchou Michalem na Salzu. Řeku Saalach jsem zadal do vyhledávače na Raft.cz více méně náhodou, ale když jsem viděl popis řeky a na kajak.at vodní stav – vody bylo více než dost, trochu na horní hranici – bylo rozhodnuto. Náladu mi nepokazila ani zpráva, že brácha nemůže. Stačilo mi, že se mnou pojede nevodák tělem i duší kamarád Mirek, který se uvolil mi pomoci s přejezdy okolo řeky a večer s konzumací řezaného kvasnicového piva v kempu nad Loferem.

     Ráno v sobotu okolo desáté hodiny už jsem se tedy procházel s kilometráží v ruce a foťákem na krku městečkem Lofer a nestačil jsem valit oči. Už jsem několik řek v Rakousku jel, ale Saalach, kde jsem byl ten den poprvé, mi naprosto učaroval. Divoká a obtížná soutěska Hubertussteg (IV až V) přechází přímo ve městě do ještě obtížnější Teufelssteg (V až VI, údajně sjízdné jen za malé vody). Zadumaně jsem chodil po nábřeží a prohlížel si řeku z malebného můstku pro pěší. Vykřikoval jsem, že si konečně sjedu pořádnou palbu a posléze usoudil, že na to, abych sjel Hubertussteg sólo za tak vysokého stavu vody, prostě nemám. Huberstussteg jsem tipoval tak na ztrátu kajaku a Teufelssteg, který rovnou navazuje, tak na ztrátu života. Daleko rozumnější bude si sjet úsek II až III, který začíná pár kilometrů pod Loferem na konci nejobtížnější soutěsky u odbočky na městečko Au.

     K nástupišti u Au mě Mirek dovezl tedy o něco později, ale okolo dvanácté už jsem byl kompletně oblečený do neoprénu, bundy, špricdeky, a vesty. Jenom jsem Mirka požádal, aby mě s kajakem na střeše odvezl na levý břeh řeky, protože jsem si uvědomil, že je tam oficiální nástupní místo s chodníčkem (skoro silničkou), které vede až k řece. Také je tam malá budka, kde se platí permity za splutí.

     Když jsme tedy dojížděli k budce, všiml jsem si, že přímo k našemu autu běží paní středního věku. Byla viditelně rozrušená a něco silně křičela. Mirek rychle stáhl okénko a já jsem i přes svoje nedostatečné znalosti německého jazyka rozeznal mimo jinými slůvka „Hilfe“ a „verletzt“. Její křik, gestikulace a natažená ruka ve směru přístupové cestičky k vodě spolu s dvěma výše uvedenými slůvky dávaly dohromady naprosto jasný smysl. Na nic jsem tedy nečekal a vystřelil z auta, kde jsem velkoryse ponechal svoji helmu, házečku, rukavice, polartekovou čepičku pod helmu a hlavně lékárničku. Nic z toho čirou náhodou nebylo na místě potřeba, ale na to už nikdy nechci spoléhat. Poučení první - až se to někdy stane Vám, i kdyby okolo vás všichni vyváděli sebevíc – a oni budou vyvádět – vy se nepřipojujte k davové hysterii a myslete. Já jsem začal myslet asi po padesáti metrech běhu a volal jsem telefonem Mirkovi, ať všechny ty věci vezme, zamkne auto a běží za mnou. Bohužel, v tu chvíli se z nějakého důvodu hovor nespojil.

     Jak jsem běžel po cestičce podél řeky, potkal jsem prvního ubrečeného mladíčka v neoprénu. Na moje „What happened???“ a „Was ist passiert???“ reagoval pouze nesrozumitelným skučením. Pokračoval jsem tedy v běhu. Pořád jsem si myslel, že budu někde z řeky vytahovat zaklíněný raft na šutru a dělal jsem si starosti o házečku a helmu. Najednou jsem uviděl postarší manželskou dvojici (turisté na vycházce), kteří mě už nasměrovali z cestičky dolů k řece. Tam jsem spatřil, co jsem rozhodně vidět nechtěl.

     Velkého chlapa v neoprénu, vestě a helmě, který ležel spodní polovinou těla ve vodě, a dalšího vytáhlého chlapíka, který mu dával umělé dýchání a srdeční masáž. Podle všech známek už byl na hranici, kdy mu docházely síly. Opodál byl další o něco starší vodák, který seděl na kameni a brečel. Poplácal jsem ho po rameni a odstrčil a začal střídat prvního vyčerpaného zachránce v resuscitaci.

     Situaci jsem trošku vylepšil tím, že jsem z nešťastníka ležícího ve vodě sundal helmu a trošku víc mu zaklonil hlavu, abych si byl jistý, že má volné dýchací cesty. Začal jsem kombinaci umělého dýchání a masáže srdce a v návalu paniky jsem si uvědomil, že si nejsem schopen vybavit kolikrát mám vdechnout a kolikrát udělat kompresi hrudní oblasti. Sice jsem KPR (kardio-pulmonální resuscitaci) učil před dvěma roky ve škole v rámci kurzu první pomoci, ale teď jsem měl v hlavě totálně prázdno. Nicméně jsem věřil, že když jsem to dělal takovou dobu, že to budu dělat intuitivně správně a začal s vervou resuscitovat. Musím ale říci, že na Andule na stole v učebně, když Vám opodál voní káva, se resuscituje nepoměrně lépe. Během první minuty se z postiženého vodáka uvolnili plyny uvnitř jeho těla (později jsem se dozvěděl, že podle vyjádření rakouských záchranářů byl už v té době mrtvý) a já jsem se poprvé po jejich vdechnutí pozvracel. Nicméně jsem resuscitoval dál a když německý kolega viděl, že kvůli úporným návalům zvracení nemůžu dávat dýchání, tak dýchal a já jsem prováděl komprese hrudníku. V tu chvíli jsem uviděl nad sebou Mirka, ale když jsem ho požádal, ať volá tísňovou linku, německý kolega nám řekl, že to už je zařízeno. Alespoň jsme mohli ve třech vytáhnout nešťastníka na břeh, kde se nám podařilo ho dostat pro resuscitaci do lepší pozice. Pak jsme dál do něj dýchali a masírovali srdeční krajinu, mně tekl z obličeje pot a do toho jsem co chvíli zvracel. Kolegovi vedle začaly téci slzy.

     Postupně se objevovali okolo nás první záchranáři a policisté. Po vystřídání jsme mohli sledovat napojení nešťastného vodáka na přístroje. Záchranáři ho zaintubovali a napojili na kapačky, samozřejmě za nepřetržitého resuscitování. Velkou naději jsem si dělal, když vybalili vedle něj přenosný defibrilátor. Myslím, že ho přinesl záchranář spolu s kolegyní, které na místo spustili navijákem s kompletní výbavou z vrtulníku.

     Bohužel, defibrilátor nakonec použit nebyl a později jsem se dozvěděl od jednoho ze záchranářů z letecké záchranky, že na základě nulové odezvy z EKG, na které nešťastníka napojili, nebyla pro úspěšné použití defibrilátoru žádná šance. Po nějaké době (v novinách říkají asi 45 minut, ale mě to připadalo delší) se záchranný tým rozhodl ukončit resuscitaci a začal odpojovat mrtvé tělo od přístrojů. Nechtělo se mi věřit, že to je konec, ale to konec byl.

     Pomohl jsem obléknout mrtvého vodáka do evakuačního trianglu a stáhli jsme ho spolu s rakouskými paramediky blíže k vodě. Když přiletěl vrtulník, tak jsem vlezl do řeky a podal záchranáři, který měl už mrtvé tělo připoutané k sobě, ocelové lano. Záchranář na mě mávl a zmizel mi i s mrtvým vodákem ze Stuttgartu z výhledu nad koruny stromů.

     Leckdo by se mě asi rád zeptal, proč cítím potřebu popisovat takový zážitek. Prostě proto, protože jsem si v tu chvíli uvědomil, že každý vodák se může strašně lehce dostat do situace, kdy na tom, co udělá a jak to udělá a jak rychle to udělá, může viset život někoho jiného, často kamaráda, kamarádky, přítelkyně, přítele, bráchy, sestry, otce atd. Pokud se někdo pohybuje pravidelně okolo řek a potoků, měl by se sám sebe zeptat, jestli je schopen pomoct ostatním – ze své party a nebo i těm dalším – tak, jak by chtěl, aby oni (když bude v maléru) pomohli jemu.

Dan

Poznámka:

     Tento článek není komerční inzerát a není psán na objednávku pořadatelů kurzů záchrany na divoké vodě. Je to „real story“, kterou jsem před šesti dny zažil a už nechci, aby se to nikdy stalo. Přesto na nějaký kurz záchrany a resuscitace (byť už jsem to kdysi i učil) půjdu.

 

Zdroj: http://www.raft.cz/clanek.aspx?ID_clanku=797