wz

Jak jsem začal na kajaku

20.5.2007 21:29:42     Autor: Petr Pavlát

 

zpět

 

     Mám vodu rád. A tak jsem před pár lety s radostí přijal nabídku kamaráda Pavla na sjíždění Orlice na kanoích s ÚKIA Hradec Králové. Postupem času se sjíždění Orlice stalo pravidelnou každoroční červnovou akcí. Jen mi nějak jak šel čas přestalo vyhovovat, že na té kanoi sedíme dva. Řešení – singl, nebo kajak. Volba padla na kajak a tak jsem jeden loňský červnový čtvrtek koupil pěknou žlutou Pyraňku a hned následující sobotu šup s ní na již zmíněnou akci Orlice, tentokrát Divokou z Potštejna. Ty udivené (a pobavené) pohledy kamarádů, když jsem v sobotu ráno na Vochtánce vybaloval pádlo ještě z obchodu zabalené v igelitu a když jsem na otázku, zda jsem v tom někdy seděl dával zápornou odpověď, dlouho nezapomenu.

 

     Víkend proběhl hladce, hlavou pod hladinu jsem nešel a kajak nedobrovolně opouštět tedy nemusel. (Ona je ta Orlice až na pár peřejek s vodou do půl lýtek dost olej.)

 

     Leč bylo mi jasné, že mám-li kajak, musím se na něm naučit jezdit, tak jsem se vetřel ke skupině olomouckého Vodáksportu a absolvoval nějaké ty tréninky na Hynkově (cvičná peřej – pozn aut.), kde jsem též poprvé zažil, jaké to je trčet v kajaku ve vodě hlavou dolů – to jednou bylo trošku víc vody, pod šlajsnou se dělaly trochu větší vlny, najíždím opatrně do proudu a.... je ze mě bublifuk – jdou ze mě bubliny, a jak se mi hodilo krátké školení “jak z toho ven” od pana Hradila co mi kajak prodával. Hm, bez eskymáku to asi nepůjde.

 

     A tak od podzimu celkem pravidelně navštěvuji olomoucký bazén a pod Vildovým přísným okem pilně cvičím eskymování. (no pilně – Vilda má trochu odlišný pohled, ale já fakt dělám co můžu) Poprvé se mi to podařilo zvednout asi až na šesté lekci – obdivuji neskonalou trpělivost všech, s jejichž pomocí se mi to nakonec podařilo. (No maminka mi říkala, že když mi to hned nepůjde, že mám být trpělivý, že jsem byl vždycky nemehlo.)

 

     Pak se jednou v lednu e-mailem šířila zpráva že se pojede něco v Jeseníkách, snad Morava z Hanušovic, prý když už zvedám, že bych taky mohl. No, ten úsek znám, jel jsem jej v létě na kanoi třikrát, má se jet jen kousek do Bohdíkova, to by snad neměl být problém. Kupuju vodáckou bundu, rukavice, neopren je mi zapůjčen, botky do vody mám z kanoe. Tož kajak na střechu a jede se. V Hanušovicích zkušení zkušeným okem zkoumají kolik má co vody a volba padá na Brannou a Krupou. Co? Cože? Co to je? Ona se nejede Morava? Jaké to je, jak to vypadá? No nazdar, to dopadne.

A tak po jedenácté sedáme na vodu – Brannou. 

 

     Zatímco první už netrpělivě krouží po hladině, já ještě zmateně a nervózně pobíhám po břehu a soukám se do kajaku – no klasická brzda. První jez. “Začátečníci přenesou, zkušení mohou jet” - zní povel. Takže ke břehu a z lodi – a tak pracně jsem se do toho dostával.... Ven to jde taky blbě, kajak mi nějak ujíždí pod zadkem a sedám do vody – k brzdě přibylo nemehlo. Jsem namočenej a ještě jsem ani nekrysil, to to začíná. Jinak cesta ubíhá víceméně bez nehod, počasí přeje, pěkně jeden stupínek za druhým, a další a další a dal.......zatr..šutr - půl hlavy ve vodě, pravá ruka s pádlem šátrá někde na dně, ještě že tu dosáhnu, chvíli mě vláčí proud, hloubky naštěstí nepřibývá, loď se nakonec rozhodne překlopit se na tu správnou stranu. Uf, nebezpečí zažehnáno. Tentokrát se o mě krysa jen lehce otřela. Závistivě pozoruji ty co to umí, s jakou lehkostí kloužou proudem a téměř unuděně sjíždí stupínky pozadu, bokem, aby to bylo pestřejší. Ještě pár peřejek a jsou tu Hanušovice.

 

     Přejezd na Krupou. Ty rukavice jsem si asi fakt neměl sundávat – navlékat si je mokré je pěkný humus, ruce mi pěkně mrznou. A pak už to šlo ráz na ráz. Jedu. Na můj vkus trochu moc rychle. Voda cáká a cáká, obličej mokrý. Všude peřej samá peřej jenom peřej a obrovský šutry. Voda teče z kopce z jakého i na kole brzdím. Tu to nejde. V očích smrt a v srdci strach a teče mi z nosu. Přede mnou skrumáž kajaků zrovna ausgerecht v místě kudy chci projet. Objíždím vlevo a vidím kam jedu. To bude prů... A už nevidím nic a jdou ze mě bubliny. Drc drc hlavou o dno. Kde je to zatr.. pádlo. Aha tu je. No ale co s ním? Jak že jsem to na tom bazénu dělal? Chybí vzduch. Daří se přidejchnout. Bubli bubli bubli. Kde je nahoře a kde je dole? Pádlo v haj... ve vodě. Ten kajak najednou příšerně překáží, rychle z něj ven!! Strhnout šprajdu!!! Kde je to bezpečnostní oko??? Opět se daří přidejchnout. Bubli bubli bubli. Šprajda dole ale lézt z kajaku se daří příšerně pomalu. Nohy holeněma zašprajcovaný v kajaku. Konečně venku. Ten vzduch se krásně dýchá. Drc drc tentokrát zadkem o šutry. Voda se lehce zklidňuje, plavu ke břehu. Kajak opřený o šutr, pádlo chytili níž po proudu. Takže jak to bylo v té říkance? “Plula loď, neplula, vypadl z ní bambula.....” Tentokrát se krysa pěkně zakousla. Někteří to jedou jednou rukou pač ve druhé drží kameru. Po pár stech metrech jsem tam zas. Scénář se opakuje s tím rozdílem že už ani nehledám pádlo a jen rychle ven – morálka uplavala někam do Litovle, ne-li až do Černého móře. Potřetí po pár desítkách metrů, to už začínám být na sebe namíchnutý. Jen bych rád věděl, kde udělal soudruh z Moravy chybu – kdo totiž nic neumí, neví, kde dělá chyby. Hlavní chyba asi byla, že jsem se ani nepokusil zvednout. Při vylézání na břeh se sotva potácím. Navrhuji, že bych jako vylez z vody a počkal u cesty co vede stále kolem řeky až pojedou s autem kolem, aby na mě nemuseli pořád čekat, pač předpokládám, že řeka teď bude plná krys. Návrh je jednomyslně zamítnut, jsem verbálně nacpán zpět do kajaku a Vilda mi najíždí ideální stopu. Dojezd je už v pohodě, protože je to už jen kousek. Můj dík patří všem za trpělivé lovení lodi, pádla, mě..... Za trpělivost s jakou čekali až se uráčím přestat se koupat a pokračovat v jízdě na kajaku, jakož i za to, že mi nikdo nenadává, že zdržuju a jemu je zima a podobně. Ba naopak, nešetří slovy povzbuzení.

 

     Zastavujeme se v Hanušovicích na jídlo a co neřídíme i pivo. Doma se mi pak špatně usíná, zavřu-li oči, pořád vidím obrovské vlny a mám z nich strach z čehož mi buší srdce, uklidnění mi přináší, když se do těch vln po hlavě vrhám. Ale jedno vím jistě. Příště jedu zas (jestli mě vezmou sebou).

 

Petr Pavlát

 

 

Zdroj: http://www.vodak-sport.cz/clanky/jak-jsem-zacal-na-kajaku/?lang=0